ŽIVOTOPIS
Srpen 1976 - Červen 1990
NARODIL SE PETR
V úterý 3. srpna jsem si v Brně vyhlédla milující rodiče a narodila se jim. Jako Petr. V dětství jsem si začala uvědomovat, že jsem si volbou chlapeckého těla život jen zkomplikovala.
Možná právě proto jsem školní léta prožila v dětské bujaré imaginaci, že nejsem Petr, ale princezna Lucie. Někdy jsem byla čertem, jindy vílou, potom zase kuchařkou, nebo lékařkou.
Dramatický kroužek v LŠU a loutkové divadlo Jitřenka mé snění jen umocnily a volba střední školy byla jasná. Konzervatoř! Chci být hercem!
Září 1990 - Červen 1994
BRNĚNSKÁ KONZERVATOŘ
Od prvního dne na hudebně-dramatickém oddělení brněnské konzervatoře jsem věděla, že to budou krásné studijní roky pod pedagogickým vedením Jaroslava Kuneše a Vladimíra Krátkého. Vše bylo umocněné pádem komunismu, a i když mi bylo pouhých patnáct let, moc dobře jsem vnímala, že se žije jinak. Svobodně.
Pro mě to platilo jen do doby, než jsem si v sedmnácti letech naplno uvědomila, že nejsem Petr, ale Lucie. Zase ta Lucie!
A toto mé tajemství mě provázelo po zbytek studia a dělalo mi garde i na JAMU, kam jsem byla přijata ke studiu muzikálového herectví.
Září 1994 - Červen 1998
JAMU
Období, které bych si z tehdejšího pohledu, v souvislosti konfrontace sebe sama, klidně odpustila, ale dnes jej přijímám jako velmi pestrou paletu výzev, poznání a růstu.
Pro získávání zkušeností, pro budoucí profesi to byl skvělý čas.
A k tomu, pro mě, dobří učitelé. (Jana Janěková, Jana Matyášová, Dada Klementová,
Radek Balaš a další.)
Absolvovala jsem rolí Dona Qujiota v muzikálu Muž z kraje La Mancha. Toto představení, jak se říká, se zapsalo. Publicista a kritik Jiří Černý tehdy do Divadelních novin napsal: "To se musí vidět. Don Qujiote s hlasem Gotta a planoucíma očima Petra Čepka."
(Tehdy mě srovnání s těmito velkými umělci pobavilo.)
Když jsem při představení zpívávala ústřední píseň "Nesplnitelný sen", promítala jsem si do ní svůj sen. Že jednoho dne tu nebude Petr, ale Lucie. Sice jsem si na splnění toho všeho musela počkat dalších dvanáct let, ale sen o tom, že budu hercem se stal skutečností, a na základě role Dona Quijota mi bylo řežisérem a tehdejším ředitelem pardubického divadla
Gustavem Skálou nabídnuto angažmá.
Září 1998 - Červen 2003
VÝCHODOČESKÉ DIVADLO
V PARDUBICÍCH
Říká se, že na první pusu... první lásku... se nezapomíná.
Za mě to platí i o prvním divadelním angažmá.
Nikdy nezapomenu na vřelé přijetí do souboru. Na krásné herecké příležitosti. Jak činoherní, tak i muzikálové. Na "odkroucení náhradní vojenské služby" coby pomocná síla
v krejčovnách. (To bylo jen formálně, normálně jsem hrála.)
Mám-li dát na misky vah dobré a špatné, mohu popravdě říct, že se váhy utrhly na dobrou stranu. Bylo to pět naplňujících let profesního života. A když se hovoří o pardubickém divadle, jdou mi pokaždé koutky úst nahoru a je mi hezky.
Leden 2004 - Červen 2016
MĚSTSKÉ DIVADLO
V BRNĚ
Do městského divadla v Brně jsem byla přijata na základě konkurzu, který byl vypsán kvůli rozšíření muzikálového souboru. V té době (2003) se stavěla nová budova (Hudební scéna) městského divadla. Soubor v MdB byl a je, co do počtu umělců, gigantický a divadlu se tak nabízí možnost uvádět velké muzikálové produkce, ve kterých je dostatek hereckých příležitostí. Některé role jsem si v představeních doslova užívala, některé méně, a přestože jsem měla mezi kolegy pár blízkých přátel, nikdy jsem se tu necítila jako doma. A možná právě pro ten pocit "nezapadnutí na sto procent" jsem se začala vracet k "vnitřnímu tajemství kdo jsem".
A to tak intenzivně, že jsem se s koncem roku 2010 rozhodla vytáhnout kostlivce ze skříně a
začít řešit svoji životní cestu od Petra k Lucii.
V červnu 2011 jsem naposledy stála na jevišti MdB jako herec Petr. Od září téhož roku jsem už seděla v portálu MdB jako nápovědka Lucie a to až do června 2016, kdy jsem naposledy zhasla lampičku v nápovědní budce, s ředitelem i kolegy se rozloučila a odstěhovala z Brna do Prahy.
Září 2016 - Současnost
NÁRODNÍ DIVADLO
V PRAZE
V té době Národní divadlo v Praze hledalo nápovědku do činoherního souboru. A ačkoli jsem
o této profesi už nechtěla ani slyšet, po nezdarech s hledáním práce (v několika divadlech se umělečtí šéfové pozastavovali nad tím, že se chci vrátit na jeviště jako herečka, a setkání vždy ukončili slovy, že neví jak by na to reagovali kolegové) jsem se tedy opět rozhodla přihlásit
na pozici nápovědky. Přijali mě. Ano, ocitla jsem se opět v nápovědní budce,
ale nové prostředí, noví lidé a napovídání ve třech různých divadelních budovách
(Zlatá kaplička, Stavovské divadlo, Nová scéna) tuto práci o něco víc pestří.
A léta běží... Po jedenácti divadelních sezónách jsem s radostí opustila nápovědní budku.
Od sezóny 2022/2023 pracuji jako inspicientka činoherního souboru.
"A půjdu ještě dál. Ještě není konec."
(říká královna Alžběta II. ve hře Audience u královny)
JAK JSEM SE STALA HEREČKOU
"Divadlo je černá díra, ve které skáčou cvičené opice."
Josef Váchal
Chodila jsem do druhé třídy základní školy, když nám soudružka učitelka přinesla seznam zájmových kroužků, abychom si vybrali, kam chceme docházet na mimoškolní činnost. Na rozmyšlenou jsme měli týden. Projevila jsem zájem o vodácký kroužek. Úplně jsem se viděla, jak pluji na malé jachtičce po brněnské přehradě. Miluji vodu a lodě. Kroužek obsazen. Druhá volba padla na turistický oddíl. Miluji chůzi. Obsazeno. Do třetice kroužek šití. Zamítnuto, volné jen pro dívky. Fotbal a judo, nezájem z mé strany. Z toho seznamu zůstal volný jen hudebně-dramatický kroužek v LŠU Brno Veveří. Po první seznamovací hodině jsem vyběhla z učebny a radostně
na chodbě křičela: "Maminko, já budu hercem!" Od té první hodiny jsem tím snem žila.
Dvakrát týdně LŠU a od třetí třídy jsem začala chodit i do loutkového divadla Jitřenka.
(Dnes je zde brněnské divadlo Polárka.)
Když jsem poprvé stála v Jitřence na jevišti a ucítila vůni loutek, vůni divadelního prachu,
tak jsem se do divadla, jako takového, úplně zbláznila. A zvolání o tom, že se chci stát hercem, začalo nabírat na obrysech.
Jak už jsem zmínila, že jsem jako dítě pociťovala vnitřní nesoulad, a proto jsem tak často a ráda utíkala k fantazijním představám, že jsem někdo jiný, tak právě LŠU i Jitřenka mi poskytovaly prostor sny realizovat. Tam jsem na své dětské trápení zapomínala. Nemyslela jsem na něj.
Až na to, že se ukázalo, že to nebylo trápení omezené jen na dětský věk.
S dospíváním přišla touha někoho milovat. Tehdy jako dospívající chlapec Petr jsem si začala uvědomovat, že se mi líbí kluci, a protože jsem tomu stavu nerozuměla, zašla jsem si v šestnácti letech k sexuologovi. Řekl mi, že jsem vyhraněný gay, který nebude mít se svou sexualitou a přijetím sebe sama žádný problém. Že si pozve rodiče a vše jim vysvětlí. To se také stalo a během krátké doby se vše srovnalo. Alespoň to tak vypadalo. Ani ne do roka jsem v televizi viděla dokument o změně pohlaví a v ten moment jsem naplno procítila i pochopila, že nejsem gay.
Že jsem trans člověk. Bylo to jako prozření a zároveň jako facka. Co teď? Říct to rodičům?
Vždyť to není ani rok od chvíle, co jim lékař vysvětlil, že jsem gay. Ještě to určitě zpracovávají.
To jim nemůžu udělat. Mám se tedy jít poradit opět k sexuologům? Nebudou si myslet, že jsem blázen? Nezavřou mě? (To jsem si opravdu myslela.) Zpětně si říkám, jaká škoda, že se
o problematice pohlavní identity tehdy nikde nemluvilo ani nepsalo. Asi bych si některé obavy a strachy nemusela prožít. Ale vše zlé je pro něco dobré. To je ten "můj" úhel pohledu.
To je moje vypořádávání se s překážkami. V tom spatřuji svou sílu. Ze špatného filtrovat, pro vlastní osobnostní růst, to nejlepší.
Od svých sedmnácti let jsem tedy žila s vědomím a vnitřní jistotou, že vím, že nejsem Petr,
ale jsem Lucie. Ovšem odvahu k tomu, abych to okolí přiznala, tu jsem tehdy neměla.
A i když mé skutečné já křičelo po svobodě a po ženském životě, bylo systematicky, i mnou samou, umlčováno kvůli hereckým školám, kde ze mě pedagogové dolovali chlapa co to šlo.
A následně se to dělo i v divadlech, ze strany režisérů. Od těch sedmnácti let jsem slyšela
stále se opakující větu: "Buď víc chlap!"
Dnes už se tomu směju, ale tehdy to bylo hodně bolavé, a asi jen pro tu touhu a nadšení hrát divadlo jsem to všechno podstupovala a toho "chlapa" hrála. Pokud šlo o divadlo, záleželo
na typu divadelní role, jestli to hraní "chlapa" bylo pro mě náročnější, nebo ne.
Ať už byla ta obtížnost jakákoli, rozhodně jsem na jevišti hrála vždy za dvě postavy.
Nejdřív tu byl vnitřní a tajný úkol hrát muže a potom tento muž hrál určitou postavu z dané divadelní hry. Poněkud složité, ale byla to pro mě jediná cesta, jak naplnit představy režisérů.
I přes tyto překážky jsem hraní milovala a troufnu si říct, že jsem divákům přinášela radost.
A kdy jsem měla já největší radost z hraní? Když pominu mé oblíbené muzikálové a komediální role, největší naplnění a zadostiučinění jsem prožívala, když jsem na jevišti mohla ztvárnit ženu.
V tu chvíli jsem hrála jen tu ženskou postavu. Svobodně. Bez pochybností o důvěryhodnosti.
Pro diváky to byl vždy, opět si troufnu říct, podle odezvy a podle kritik, zážitek...
jak muž dokáže věrohodně a přesně zahrát ženu i s tou křehkou ženskou energií?
Tehdy jsem si zase já říkávala... Jo, jo, kdybyste věděli...
V minulém životě, tedy v divadelním životě Petra, jsem takovou příležitost dostala třikrát.
A pokaždé to byl pro mě silný impulz k návratu k sobě samé. K Lucii, kterou jsem do té doby stále v sobě dusila.
Jednoho dne v září 2010, začátkem divadelní sezony v MdB, jsem si řekla dost, takhle už žít nechci. Nechci si hrát na někoho, kým skutečně nejsem. Dost bylo hry na Petra, je čas osvobodit Lucii.
Bylo to jako když se protrhne hráz, která do té doby zadržovala nepředstavitelné množství vody. Až na to, že mou hrází bylo mé mlčení a to množství vody bylo sedmnáct let vědomě neprožitých v pravdě. Aktem prolomení bylo vyslovení oné pravdy kdo jsem. A, světe, div se!
Rodiče, nejbližší přátelé a kolegové (většina z nich) mi byli od první chvíle nápomocni.
Od té první chvíle, až po den mé operace, uběhly dva roky. Za tu dobu jsem zažila nespočet situací. Od úsměvných až po slzavé, ale to je na jiný příběh. V oblasti pracovní mě tranzice - proces změny pohlaví, zavedla z jeviště do nápovědní budky. Z herce se stala nápovědka.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se během tranzice a hlavně potom s blížícím se finále - operací, měnil u některých kolegů jejich přístup ke mně. Z podpory se od některých staly "klacky
pod nohy". S touto pachutí jsem přesto v divadle, protože divadlo mám ráda, vydržela jako nápovědka ještě další čtyři roky. Ale po pár nehezkých atacích na lidskou důstojnost jsem se rozloučila a šla do světa. Do Prahy.
Ještě než se krátce dostanu k životu v Praze...
Děkuji Lucii Šipošové a Vaškovi Púčikovi z bratislavského divadla Red Cat Cabaret za to, že jsem se v roce 2016, po pětileté vynucené pauze, mohla znovu postavit na jeviště a společně s kolegy, z tohoto divadla, odehrát a odzpívat hru "Jsem žena".
Byl to nápad Vaška Púčika a společně s ním jsme napsali text hry. On ji i zrežíroval. Je to můj autobiografický příběh, v němž je popsána cesta od malého Petříka po dospělou Lucii.
Hra je stále na repertoáru a nasazuje se dvakrát do roka.
Stát na jevišti, hrát, zpívat, vnímat publikum... a to všechno jako žena. Jako herečka.
Ten pocit štěstí ze "znovunabyté herecké svobody" nedokážu k ničemu přirovnat.
Od Lucie i Vaška jsem dostala ještě další příležitost a to v monodramatu
A. Goldflama "Biletářka". (Mám vás ráda, Redcaťáci!)
Zpátky do Prahy...
Nastoupila jsem, jako nápovědka, do činohry Národního divadla. I zde jsem dostala příležitost účinkovat, jako host, ve dvou inscenacích. A mohu prozradit, že mě ve Stavovském divadle
(v květnu 2022) čeká premiéra komedie, ve které budu hrát i zpívat. Velmi se na tu práci těším.
Od listopadu 2021 účinkuji v monodramatu Frekvence důvěry.
Toto autorské představení je mou srdeční záležitostí.
Za sebe říkám, a stojím si za tím, že změnou pohlaví jsem talent neztratila.
Proto jsem stále věrná svému dětskému snu, stejně tak i promočnímu slibu, že budu herečkou.
Lucie